Sajtóközlemények

Nikdo a nikdy ani netušil, odkud vlastně ten havran přiletěl. Už dávno věděli, že je nebezpečný toliko sobě rovným a toliko hmyzu, kterého bylo nyní v zimě stále méně. To mu ale nevadilo, svým silným zobanem kloval do promrzlé půdy tak dlouho, dokud se přes sníh, led a zmrzlou krustu země neprobil až k měkké půdě. On prostě hledal, protože nacházet musel, kdyby jednou přestal nacházet, byl by to jeho konec.

Tu našel ponravu, tady zase červa, který stočený a zazimovaný, čekal na životodárné teplo jara. Neopovrhl ani zrny, které sem zaseli lidé. Pracovití, pilní a čilí. Všechno pečlivě spolykal, aniž okusil chuti, především krmivše své nitro a svoji podstatu.

Žádná mršina mu nesmrděla, žádný kompost jej neodradil. Uměl hledat, svědomitě a pilně. Co našel, to sezobl, co nesezobl, to muselo nějakým zázrakem uniknout jeho vynikajícímu a dokonale pozornému zraku. Aby nemohlo dojít k tomu, že by mu něco uniklo, hledal všechny možné způsoby, jak důrazně a se vší rozhodností získat dokonalou převahu až dominanci, nedávající jeho potravě vůbec žádnou šanci, a to bez skrupulí, přímočaře agresivně arogantně a chladnokrevně sobecky. Bez nejmenšího náznaku pozdější lítosti či výčitek svědomí.

Hrabal se v tlejících kompostech a hnojůvkách velmi rád, v jejich blízkosti bylo velké množství potravy, která přeměněna jeho dokonalým metabolismem na energii, zajišťovala nejen životní ale i duševní potravu v jednom. Zde dokázal osvědčit všechny své přednosti, vše to, čím ho evoluce vybavila a vyzbrojila. Měl dobrý pocit vždy, když potravy byl významný nadbytek až hojnost. Její nedostatek by pro něj znamenal záhubu a je skoro jisté, že ještě dříve duševní než fyzickou.

Jeho největším paradoxem tedy bylo, že jeho existence závisela na parazitech, červech a jiném škodlivém hmyzu a menších hlodavcích, proti nimž účinně bojoval jejich pojídáním a současně přímo tak závisel na samotné existenci těchto škůdců, bez nichž by nebyla možná ani jeho samotná existence. Jinými slovy jak si tedy nepřát existenci škůdců, když tím pozbývá smysl naše vlastní?

Žil v hejnu, které se vyznačovalo hlasitě rušnou a bojovnou rivalitou a vesměs nepřátelskou pospolitostí jedinců více soupeřících a méně spolupracujících. Ono převeliké hejno bylo jen ochranným faktorem i prvkem, jinak velmi samotářským jedinců, jeho volných součástek, které pouze v zimě hledali útočiště ve skupině, oproti celoročnímu individualismu.

V hejnu nebyl žádný ucelený řád, toliko pouze naučené stereotypy samostatných jedinců, k vyhledávání potravy a jejímu sběru uzpůsobených, soupeřících tu o potravu, tu o místo na noc, jindy o jinou výhodu, kolikrát i nepodstatnou. Kdo má individualismus vrozený, ten se obvykle jen těžce srovnává s větším společenstvím, které vyžaduje daleko více porozumění, kompromisů a ústupků…

A pak přišlo jaro a on zase musel domů na sever, kde žil v teplém létě a kde vyváděl své potomstvo. Vždy a zásadně přímo v protisměru obvyklé migraci ostatních druhů ptáků.

A nad jeho hlavou a vlastně všude kolem, směřovala k jihu spolupracující a pospolná hejna ptáků, mířících ze severních oblastí, letících v šípových a spořádaných formacích, umožňujících spolupráci a znamenajících jejich sounáležitost a příslušnost...

P.S. K těm, co potvrzují pravdu, že „kdo se škůdci živí, vždycky je rád vidí“…
P.P.S. Věnuji manažerovi mike007 z týmu Vienna Devils (AUT)

---

---