プレスリリース

Najednou jsme zde byli, ale ti ostatní také. Ti ostatní? Ano, ti ostatní kolem, kteří nemínili dát svoji kůži lacino. Ti, co jich byl plný les, ti, co neustoupili a nemínili nás přijmout tak snadno, dokonce ani přes počáteční tvrdé porážky. Co se nesmířili a nesmíří s naší nadřazeností. Ti, co kladli cíleně a účinně odpor. Odpor až do úplného vyčerpání obou stran. A našich prvních krutých porážek…

My a oni, neustále, nepřetržitě, pořád. Oni a my. Noční můry, které se prostě nevzdají a naši touhu po snu, a dokonce i sny samotné, nám zběsile rvou přímo z rukou. Naše sny se neuskuteční, dokud ony noční běsy, které nazýváme Duchy lesa, budou ovládat a ovlivňovat naše jednání, a dokud se proti nim zřetelně a viditelně neohradíme a tedy výrazně neprosadíme. A zde leží úhelný kámen v základní otázce.

Jak se jen prosadit? Když ti ostatní mají stejnou sílu a možnosti, jako my a navíc se bojíme jejich nesmiřitelnosti víc a více. Víme, že při nich stojí jejich božstva, která jim dopřávají vítězství nad námi, aniž by bylo jasné, jak je to jen možné. A tím více se jich bojíme a tím více jim ustupujeme, tedy pouštíme svých držav, tedy prohráváme ještě ukrutněji, protože sami ve svých očích…

Líčí na nás svoje pasti a pastičky, úklady a oka, do nichž se máme chytit a nejednou jsme se i chytili. Pak útočí svými klacky a ubíjejí nás prostou silou paží, lapené a bezmocné.

Jak jen daleko jsou naše nynější zkušenosti s Duchy lesa, od našeho prvotního sebevědomí a naší prvotní boharovnosti? Jak jen jsme byli kdysi na sebe pyšní, jak jen si věřili a jak jen dokázali svoji víru přetavovat v úspěch, kterým jsme se obestřely, jako štítem. Pamatujeme a vzpomínáme, jak napoprvé na nás kdysi narazili, jak tvrdě na nás tehdy narazili! Bylo nám jich až líto, tak to byla tvrdá srážka. Jenže oni se poučili, nyní už vědí jak na nás, jak se skrýti před našimi kopími s kamennými hroty. Dokonce už sami začali tato kopí s hroty vyrábět, naštěstí ještě nezjistili, že kopí musí být vyváženo, aby nechybilo nikdy cíle…

Stali se Duchy lesa, protože přímé setkání s námi je pro ně životu nebezpečné, vídáme je, ale příliš daleko, než aby je mohla naše kopí ohroziti. Kladou svoje pasti a střeží naše chyby tak, aby byly tím posledním, co jsme učinili. Dělají to důsledně a důkladně, a dělají to tak, aby oni sami přežili. Ano, to my nyní stojíme mezi nimi a jejich přežitím…

Kdo z koho? Ano, tak to nyní stojí a nemůže se to už změnit, dokud jsme my a dokud budou existovat oni…

Avšak jsme to my, komu svítá nová naděje, protože tomu není tak dávno, co byla objevena ta věc, která nám snad dá novou převahu. Ta věc, která náš boj proti Duchům lesa může rozhodnout, ta věc na kterou jsme došli, když byla vyrobena našimi dětmi ta malinká kopí a naši přední moudří došli na to, jak ta malinká kopí vrhnout účinně a prudce na velkou vzdálenost. Už dokonce víme i to, jak zajistit potřebnou přesnost, pomocí směrových per.

Ta malinká kopí, s malinkými kamennými hroty, jsme pojmenovali…

…šípy…


P.S. K ekonomice, přesněji investicím.
P.P.S. Věnuji svému dlouholetému kamarádovi samsovi.

---

---