Preses relīzes

Syndrom vyhoření (SV) se týká vždycky lidské práce a vztahů lidí k něčemu pro ně opravdu podstatnému, co v životě cílevědomě tvoří. Přesněji se týká dosud naprosto podstatného, a nově už málem zbytečného. Provází ho vyčerpání, citový, mentální a nakonec až intelektuální těžký interní střet hodnot jedinců a chaotická změna těchto hodnot, i kdyby jen dočasná. Nezaměňujme ho s depresí, tedy vyhořením výhradně jen mentálním, a to dočasným a časově omezeným, řekněme periodickým. U SV jde vždy rovnou o ztrátu smyslu nadále pracovat, i kdyby to s sebou neslo úplné a konečné zatracení celého dosavadního vytvořeného díla. Tedy, SV je vždy spojen s popřením vlastního díla a s ním spojené práce, i kdyby to jinak bylo dílo perfektní a cenné objektivně a práce dlouhodobá, systematická a bezchybná.

Je možné snadno konstatovat, že SV je patrně stejně starý, jako je stará cílevědomá a produktivní lidská práce a podle Herberta J. Freudenbergera je to dokonce jedna z nejnebezpečnějších nemocí z povolání, tedy přirozená součást lidské tvořivosti, která prostě také umí vesměs velmi náhle umřít, jako ostatně kdokoli z nás bude muset, i kdyby méně náhle…

SV má své dokonale pozorovatelné příznaky, v oblasti emocionální jde o sklíčenost a pocit bezmocnosti, v postojích jde o nechuť dále v díle pokračovat, kde to jde od nesoustředění k zapomínání a končí to cynismem ve vztahu k dílu samotnému, až po jeho efektivní a kolikrát až velmi kreativní likvidaci. V oblasti spolupráce a komunikace mezi lidmi to začíná snížením ochoty spolupracovat a komunikovat s ostatními, pokračuje postupným stažením se do ústraní a končí to úplným popřením toho, co jsme dosud vytvořili a odchodem ze scény, vesměs po spálení mostů ve vztazích s okolím, tedy nenávratně.

O moc se SV neliší od srdečního infarktu (Sigmund Freud), kdy srdce na začátku života bilo radostně a pomohlo nám vyrůst, dospět, zesílit až na vrchol, aby pak už za zenitem jen lapalo po dechu a kolikrát i volalo o pomoc, a to až do svého statečného konce v křeči mnoha úderů za sekundu, po níž už následuje pouze křečovitý třes a následně poslední stah a pak už jen definitivní uvolněná nečinnost, po jinak perfektně odvedené práci...

A víte, na co kdysi přišla dr. Mirriam Priess? Že k SV nedochází přetížením a vyčerpáním, ty dva pojmy už jsou jen důsledky našeho NEZDRAVÉHO VZTAHU SAMÝM K SOBĚ. Podle ní je uzdravení možné a dokonce i jisté. Podle ní z každé pasti SV, která se jinak zdá smrtící, vede cesta. Ta aktuálně krásná dáma to ale vymyslela fikaně a fakt to funguje. Chvilku přestaňte číst a zamyslete se, jak je SV možné očůrat? Jak se SV vysmát? Napovím jen: individuálně, nebo skupinově?

Tak co zamysleli jste se? Na co jste došli? Ještě to zkuste, já na to sám do důsledku nepřišel, ale opravdu jsem o tom dlouho přemýšlel a porozuměl tomu, tohle dáte…

Je to individuální, jako jsme individua my všichni. Každý z nás má jinou schopnost vidět život jako VZTAH ke druhým. Ano vidět ŽIVOT, nehledat už tedy smrtící pasti. A pokud život umíte definovat, jste už doma, víc to rozebírat nebudu. Antisyndrom vyhoření je o naší schopnosti komunikovat s okolím, tedy společensky žít. A dále je o naší schopnosti být společensky činnými, a to aktivně.
A co se zde na PPM postupně děje? Diskuze chcípala tak dlouho, až chcípla a po ní chcípáme my, protože už ani není o čem pindat a s kým a pokud je, najde se tu a tam BLB, kterému se naše diskuze líbit nemusí a tak ji smaže, že?

Z pohledu hráčů těchto PPM her je to ještě pořád o individuální schopnosti efektivní práce s týmem, klidně i samostatně, když nás už sdílení pravdivých názorů nesmí veřejně na tomto serveru spojovat (utíkáme do soukromí pošty, že). PRAVDA, ani rozumná svobodná diskuze se zde už dávno nenosí, zato poměr hráč = především zboží, syndrom banánových lig, los výsledků a dopočet reportů k nim, známý jako „Náhodička“ a objektivní systémový finanční BANKROT ve hře, ty zas ano. Bojujeme, někteří dokonce i nadále, prozatím projekt stále podporujeme…,

…přestože je zcela jasné, že nám ZDE syndrom vyhoření dokonale zamrzl ve spalujícím žáru konečného stádia hratelnosti. Poznáme to podle toho, že už jsou syndromem vyhoření dávno paralyzováni především TVŮRCI těchto her a čekáme vlastně už jen na BLACKOUT tohoto virtuálního světa, který se ještě před sedmi reálnými léty jevil věčným. A nejdříve došlo k významnému poklesu komunikace a pak k rakovině vztahů zde, následovat bude SMRT projektu…,

…pokud někdo nezačne už konečně hledat lék a nedá nám všem více práce, více úkolů v emocionální oblasti, nekopne už konečně do zadele zmetky, kteří zadusili kdysi košatou diskuzi a nezmění přiblblá současná pravidla diskuze. Proč zde například není neveřejné diskuzní fórum (Místnost) jen pro, námi samotnými zvané lidi, tedy námi tvořené, moderované a objektivně i řízené, tedy bez nutnosti moderování zvenčí? Proč zde jsou v roli moderujících MONSTRA, která její skutečnou svobodu dokonale znásilňují, a nezačne se zde opět těžit ze schopností tisíců lidí, kteří mají skutečnou moc měnit vztahy k lepšímu a tvořit vždy a všude, jen je nechat říci své názory a naslouchat jim, nic víc…,

…ALE ANI NIC MÉNĚ PÁNI TVŮRCI…

P.S. A pokud nakonec fakt totální současná HLUCHOTA a NEKOMUNIKACE vyhrají? Potom zákonitě a prokazatelně umře na PPM práce i těm, kteří syndromu vyhoření opravdu čelit umí a vědí, co zde chtěli, chtějí a budou chtít. A tahle jejich práce nakonec jako jediná opravdu neumře současně s tímto projektem, jen se stane mementem PPM v jejich paměti…
P.P.S. Kámen!

---

---