הודעה לעיתונות

Velmi často na mě dopadá jednoduchý dotaz... Kde jsou Hradubice, co je to za město? A nebo je to jen zkomolenina? Rozhodl jsem se tuto otázku zodpovědět a říct něco o Hradubicích...

První zmínka o Hradubicích se datuje k roku 1105. Toho roku totiž místem, kde v současnosti Hradubice leží, putoval kníže Bořivoj II. na pomoc Jindřichovi V. do Bavorska. Zastavil se zde na břehu Labe se svou družinou na přenocování a využil vhodných podmínek pro zbudování malého tábora. Při svém návratu z Bavorska zde zřídil stálou osadu, kterou využíval jako informační středisko o událostech z východu říše.
Během následujících let se osada rozrůstala a získávala pevné zázemí především díky obchodní činnosti. Především obchodní trasy z blízkého hradu, dnešního Hradce Králové, přiváděli do Hradubic nové řemeslníky a obchodníky, kteří zde působili. V roce 1225 byl Hradec Králové prohlášen Přemyslem Otakarem I. za svobodné královské město. Podobné cti se mělo od něho dostat i Hradubicím, bohužel však roku 1230 zemřel. Hradubice se přesto prohlášení královským městem dočkaly a to od Václava I., syna Přemysla Otakara I., roku 1232. Sám Václav I. zde trávil mnoho času, jelikož byl známý svou láskou k lesům a lovu. Během jednoho z lovů přišel o levé oko, odtud přezdívka „jednooký král“). Navíc byl podle historických kronik neurotický a trpěl zvláštní chorobou (idiosynkracie – zvýšená přecitlivělost na zvuky určité frekvence). Nesnášel zvuky kostelních zvonů, které mu způsobovaly silné bolesti hlavy. Možná i proto měl Hradubice v oblibě, jelikož zde v té době kostel nestál. Ten nechala na jeho památku postavit až po jeho smrti roku 1255 jeho sestra, Svatá Anežka Česká. Na začátku 14. století pak byly Hradubice oblíbeným místem odpočinku pro Elišku Rejčku, která získala Hradec Králové jako zástavu po zesnulých manželech (spolu s Chrudimí, Jaroměří, Poličkou a Vysokým Mýtem). Ačkoliv je tato historicky významná žena spojována převážně spíše s Hradcem, trávila zde mnoho času obzvláště v jarních a letních měsících.
Obrovského rozmachu se Hradubice dočkali na přelomu 13. a 14. století, když v jejich blízkosti vzniklo další dnešní Východočeské město – Pardubice. Hradubice od té doby totiž sloužily jako významný obchodní uzel právě mezi Pardubicemi a Hradcem Králové a právě místní řemeslná tvorba byla klíčovou pro obě sousední města. Přesto Hradubice zůstávali v pozadí především kvůli velkému hospodářskému rozmachu Hradce Králové, který byl ve 14. století druhým nejvýznamnějším městem v Čechách hned po Praze.
Výbuch husitské revoluce zasáhl Hradubice prakticky se stejnou silou jako Hradec Králové. Došlo k výraznému počeštění města, ale zároveň došlo ke ztrátě mnoha stavitelských památek. Většinu kulturního bohatství se však městu podařilo postupně obnovit díky prostředkům od Václava IV., který měl k městu velmi kladný vztah. O jeho pomoci postiženému městu se historici dozvěděli z jedné z městských kronik.
Dalšího rozkvětu se Hradubice dočkaly až za vlády Jiřího z Poděbrad, který pomohl s obnovou kulturního a hospodářského života sousednímu Hradci Králové a Hradubice navštěvoval spíše z obchodních a politických důvodů. Z té doby pochází základ současného městského znaku. Stejně jako Hradec i v Hradubickém znaku dominuje dvouocasý lev s písmenem „G“ v rukou, znázorňující králův monogram.
Roku 1547 přišlo město o část majetku jako odplata za odboj královských měst proti politice Ferdinanda I.. Zdaleka však ne v takovém rozsahu jako Hradec Králové. Město si udrželo samostatnost a díky stále dominantní obchodní činnosti nedošlo k výraznému zastavení rozvoje. Pohromou bylo období Třicetileté války, kdy příchod jezuitů a švédské vpády sužovaly město hmotně i duchovně. Z důvodu vpádů nepřátelských vojsk byly kolem centra města zbudovány masivní hradby z bílého kamene, které jsou i součástí současného městského znaku.

http://img709.imageshack.us/i/hradubiceoficial02.jpg/

Ani ty však nezabránili značným škodám na civilních budovách a předměstích.
Roku 1762 zasáhl sousední Hradec Králové zničující požár, který zničil téměř polovinu města. Mnoho řemeslníků tak z Hradubice na čas přesídlilo do Hradce a pomáhali s odstraňováním škod a znovuobnovení města. Navíc v letech 1766-1789 se ze sousedního Hradce Králové stávala vojenská pevnost. Josef II., spoluvladař Marie Terezie tak reagoval na Pruské vpády do země. Mnoho obchodních tras přes Hradubice tak bylo z nařízení panovníka omezeno a obchodní uzel tak sloužil převážně k zásobování Hradce Králové. V první polovině 19. století, v době českého národního obrození, se město opět osamostatnilo a zaznamenalo asi největší kulturní rozvoj. Bylo zbudováno divadlo, tiskárna a textilní továrna, které výrazně přispěly k novodobé podobě města. Místní divadlo podporoval i Václav Kliment Klicpera, přestože jeho hlavním působištěm bylo divadlo v Hradci.
V roce 1872 bylo s Hradcem Králové a Pardubice propojeno železnicí a byla zde založena první městská spořitelna. Městské hradby v tuto dobu už neměly význam. Nebylo ale nutné je bourat, jelikož jimi byl obehnán pouze střed města. Již dávno byla v jejich okolí rozlehlá předměstí. Pouze se vytvořilo několik nových městských bran a zvýšila se tím celistvost města.
Obě Světové války město negativně poznamenaly. Násilné přerušení výstavby a rozvoje zbrzdilo hospodářský vývoj, bylo to také naposledy co byly uzavřeny všechny městské brány kromě jediné, Severní, která byla tak jediným přístupem do centra města. Po roce 1945 se postupně obnovil vývoj města. Zdejší architektura nebyla tolik ovlivněna socialismem jako v sousedních městech, byl to však jeden z důvodů, proč na rozdíl od Pardubic a Hradce nebyl v Hradubicích tak patrný přírustek obyvatel. Alespoň si tak Hradubice zachovaly svou původní „architektonickou tvář“.
V současnosti již Hradubice nejsou natolik významným obchodním centrem kvůli přímému spojeni Hradce Králové a Pardubic. Naopak nadále se vyznačují svým klidným a bohatým přírodním prostředím. Ve městě nenajdete těžký průmysl, stále je zde zastoupen průmysl textilní a v posledních 30 letech Hradubice doznaly největšího rozmachu v oblasti služeb a je nyní na úrovni mnohých lázeňských měst. Kultura je zde zastoupena především divadlem, kinem a městskou galerií a Muzeem Aloise Jiráska. Na okrajích města v posledním desetiletí vyrostly obchodní zóny, do kterých se lze dostat hromadnou dopravou. V oblasti sportu je město známé celorepublikově zásluhou mužských týmu hokejistů a fotbalistů. Hradubičtí „Panteři“ již mnohokrát ukázali své drápky a patří k elitě ve svých soutěžích.

Pokud jste někdo dočetl až sem... tak věřte, že vše až po tuto větu je pouze výplodem mé fantazie Hradubice neexistují...

---

---